MiQuik

4. prosince
Balící horečka stoupá. Na cestě ze školy potkávám Speedy. V Rychnově na mě čeká všemožný možný i nemožný chaos. Vše je potřeba sbalit do batohu, k tomu se pokusit najíst, uklidit a dopravit se do Karlových Varů. Na to všecko mám asi 30 minut. Mou tašku okupuje hromada bonbónů a pastilek na krk, poněvadž mě ještě stihla skoliti nejspíše angína, bolest uší a buď nastuzený močák a nebo  to odnesly ledviny. těžko říct.
Sedíme v autobusu do Prahy. I přes film stále přemýšlím, co jsem kde nechala a co to bylo. Spacák mám, karimatku taky, lékárnička tam někde je. Lidi mám taky všechny. UF!
Je témě 10 hodin večer, Želvík s Kánětem nedorazili (že mě to nepřekvapuje). První metro, druhé metro. Autobus. Lístky za 24 korun na 30 minut byly vážně málo, nicméně po bojové poradě jsme usoudily, že na 2 minuty nemá cenu kupovat novou jízdenku, takže nejedeme ani tak na černo, jako spíš tak trochu našedo. Vyskakujeme na 1. zastávce, kde na nás čekají Mikan a Ostříž.
Večerní program je volný. Ve výsledku se skládal z cestování noční Prahou. Na základnu se dostávám společně s Mikanem asi ve dvě ráno. MÁM DOST!

5. prosince

Ráno začíná dobře. Zaspali jsme. Mikan se nám chichotá z podspacáku, on vstává až v 9 hodin. Za asi 10 minut jsme okrojovaný, pobalený, a je na čase spakovat se. Jdeme pozdě. A když už jdeme pozdě, je vlastně jedno o jak moc jdeme pozdě. V zápalu lenosti jsme radši čekali na tramvaj, než abychom šli pěšky. Nicméně nejsme sami. Před právnickou fakultou je nás takových víc. Skautští zaspávači. Úspěšně jsme se probojovali dovnitř, orazítkovaní. Půlhodinové zpoždění.. 
Během dne se míjíme akorát tak na chodbách, sem tam jsem se k někomu přifařila na přednášku.
ACH TI FOTOGRAFOVÉ, MŮŽOU VŠUDE.
Praha není tak složitá, ale ztratit se v ní taky není nic těžkého. Naše teorie: "Na všech odbočkách zahneme doprava abychom nezapomněly kde jsme kam odbočily," zkrachovala v moment, kdy jsme už potřetí potkaly divadlo V Celetné. Jedna odbočka vlevo nám zcela změnila život, obešly jsme dvakrát Malé náměstí. Po dlouhé úvaze kde opět odbočíme revolučně vlevo, jsme našly trasu k metru. Hold tam dojedeme, no.. Atakovaly jsme Starbucks a KFC. Zřejmě jsme nebyli jediní okrojovaní, jejichž cesta vedla do KFC.
Navečer klucí vyrazili na taneční večer, holky na filmovou sobotu a já zůstala na klubovně.

6. prosince

To raní vstávání mě jednou zabije. Nicméně pokud mám splnit to co jsem slíbila, musím. Procházka po pražských pověstech směrem na Vyšehrad se povedla. Po skončení jsme měly ještě krapítek času, a tak se jdeme podívat na hrob A.B.Svojsíka. Po shlédnutí mapy hřbitova Mary hrdě prohlásila: "No to je lehký! Když už se nevyznám v normální mapě, tak aspoň v mapě hřbitova!" Když už po čtvrté procházíme kolem pomníku Milady Horákové, otáčím se k Mary: "Sorry zlato, ale tohle ti taky nejde!" Do hledání a úspěšného nalezení nám nádherně  vyzváněly zvony Vyšehradu.
Přeskakuji návrat a cestování Prahou a přecházím rovnou na běh ze základny na metro, z metra na metro, z metra na Florenc.
TOHLE MĚ JEDNOU ZABIJE!

(z Oakčina deníku)